Tohle je poslední Anglofil, který vám ode mě letos přijde. Příští týden si vybírám na dlouhou dobu poslední anglodovolenou. Na rok 2021 jsem si totiž dal jediné předsevzetí: poslat vám každé pondělí v šest ráno nového Anglofila bez jediné pauzy.

V pondělí 27. prosince 2021 si budete moct přečíst Anglofila číslo 136. To je 52 newsletterů a přinejmenším 62 tisíc slov (zhruba stejně jako Barva kouzel od Terryho Pratchetta a jen o něco míň než první Harry Potter), na které se příští rok můžete těšit.

Dnešní číslo je můj každoroční pokus vybrat to nej z letošních článků. Tentokrát jsem se rozhodl ignorovat všechny statistiky a sáhl jsem prostě po kouscích, které se nejvíc líbí mně. Jestli jsem se netrefil, můžete si svoje favority připomenout v archivu starších čísel nebo v přehledu všech článků.

Enjoy! 🙂

I.

Ve světě Harryho Pottera spousta věcí nedává smysl. Sporty (i když famfrplál je pořád jediný týmový sport, jehož existenci jsem ochotný uznat), cestování časem… a taky peníze.

Největší mincí je zlatý galeon. Ten se skládá ze sedmnácti stříbrných srpců a jeden srpec jde zase rozdělit na devětadvacet bronzových svrčků. Upřímně doufám, že součástí genetické výbavy každého kouzelníka jsou nadpřirozené matematické dovednosti, protože jinak musí být i prostá návštěva trafiky čirým utrpením.

Taky vám přijde, že takhle absurdně komplikovaný systém by se v reálném světě nikdy neuchytil? No, tak něco podobného ještě před padesáti lety měli v Británii. Před rokem 1971 se totiž jedna britská libra dělila na 4 koruny (jo, Britové měli – tedy přísně technicky vzato pořád mají – koruny), jedna koruna na 5 šilinků a jeden šilink na dvanáct pencí (takže jedna libra nebyla 100 pencí jako dneska, ale 240). A to jsem to ještě hodně zjednodušil. Měli taky půlkoruny, threepennies a spoustu dalších divnomincí, které by i skřetům v Gringottově bance připadaly už trochu moc.

A byť to může působit jako typická britská výstřednost, nebyli v tom Britové ani náhodou sami. „Nedesítkové měny“ byly svého času běžné. V čem už Britové sami jsou je to, jak dlouho jim decimalizace (přechod na „desítkovou měnu“) trvala. Třeba Rusové přešli v roce 1704 za vlády Petra Velikého a Rakousko-Uhersko decimalizovalo v roce 1857 (na decimaci si muselo ještě pár dekád počkat).

Patnáctého dubna 1971 ale došlo i na libru. V rámci akce nazvané Decimal Day Británie přešla ze systému, ve kterém se jedna libra dělila na 240 pencí na ten současný, ve kterém se skládá ze 100 pencí. Nebyla to žádná měnová reforma – za jednu libru jste si pořád koupili stejně jako před Decimal Day. Změnilo se jenom její dělení.

A protože některé Brity nový systém mátl (inu, zvyk je železná košile – nebo jak se říká anglicky, old habits die hard), Decimal Day předcházela masivní kampaň, která měla lidi na tuhle velkou změnu připravit. Vznikl třeba klip, ve kterém vnuk decimalizaci vysvětluje svojí rozhněvané babičce, která se kvůli téhle hrůzné novotě chystá napsat dopis královně. Její I shall write to the Queen! je snad ještě lepší než Tatínek vám vyhlásí válku!

All in all (celkem vzato), Decimal Day se povedl. Nenastala žádná ekonomická katastrofa a přestože fráze how much is that in old money? byla nějakou dobu dost populární, lidi si zvykli.

Jestli se o D-Day (jo, vážně tak Decimal Day říkali) chcete dozvědět víc, můžete začít na Wikipedii a pokračovat tímhle dobovým krátkým filmem na YouTube.

II.

Kdy jste si naposledy pořádně zanadávali? Jestli už je to dávno, možná je na čase sem tam po nějakém tom sprostém slově sáhnout. Podle Moniky Schmid, lingvistky z univerzity v Essexu, mají totiž nadávky v mnoha ohledech blahodárný vliv na naše duševní i fyzické zdraví. Tady je pár postřehů z článku:

• Pokusy zakázat sprostá slova naráží na stejný problém jako všechny ostatní snahy regulovat způsob, jakým lidé mluví: když je nějaký jazykový jev dost rozšířený na to, aby to někoho přimělo ho regulovat, je už ve společnosti tak zakořeněný, že s ním žádné pravidlo nic nezmůže.
• Sprostá slova mají blahodárný vliv na lidské zdraví: snižují krevní tlak, ulevují od stresu (MUDr. Anglofil radí: na jógu se vy*erte, radši nadávejte) a existuje pozitivní korelace mezi častým nadáváním a nadprůměrnou (verbální) inteligencí.
• Fakt, že spousta ukopnutých palců, říznutí do prstu a naražených čéšek je často doprovázena pořádnou dávkou peprných výrazů, není vůbec žádná náhoda: sprostá slova mají schopnost fungovat jako jakýsi ventil, který dokáže (měřitelně v laboratoři) zvýšit míru bolesti, kterou člověk vydrží.
• Lidem méně vadí sprostá slova v jazycích, které se naučí až později v životě. Zatímco opravdu hodně sprostá slova v mateřštině jsou pro většinu mluvčích tabu, v cizích jazycích po nich sáhnou mnohem snáz.

III.

Jedna z věcí, které mám na Británii rád, je její schopnost přetvořit naprosto fádní věci v úžasně zajímavé kulturní artefakty. Všechno od britské podzemky po poštovní schránky má za sebou bohatou historii a spoustu příběhů.

A platí to i pro politické funkce. Britové přece nebudou mít nějakého obyčejného ministra financí, jakého mají dvě stovky dalších zemí. Ne, v Británii je to Chancellor of the Exchequer, jehož úřad vznikl někdy ve 12. století a pamatuje ještě normanské panovníky.

Název tohohle úřadu je odvozen od středověké praxe, kdy se výběr daní kontroloval na takovém velkém stole, na který se vykládaly peníze vybrané z jednotlivých částí království. Stůl měl vyvýšené okraje, aby z něj nic nespadlo, a byl rozdělený na menší části podobně jako šachovnice. A protože šachovnice se francouzsky řekne échiquier, člověk nemusí být zrovna entomolog, aby mu etymologie slova Exchequer došla.

Úřad ministra financí je neodmyslitelně spojen s tzv. budget boxem (budget je v angličtině rozpočet). Je to speciální verze red boxů, které už jste určitě někdy viděli – červené kufříky, ve kterých ministři a další vládní činitelé nosí státní papíry. V red boxu si tradičně ministr přináší do Sněmovny svůj projev ke státnímu rozpočtu. Je asi dobře, že v Česku tuhle tradici nemáme – je to velmi starý kufřík (v roce 2011 poslali do důchodu jeden, který se používal od půlky 19. století) a kdyby se musel používat desetkrát ročně, dlouho by nevydržel.

Závěrem

To je pro dnešek všechno. Moc děkuju, že Anglofila čtete. Letošek v mnoha ohledech stál za starou bačkoru, ale tahle naše malá anglofilní komunita byla jedna z věcí, co mě držely nad vodou. Jsem vám vděčný za všechny zprávy, pochvaly, připomínky i mailové debaty, díky kterým jsem se toho hodně naučil. Už se nemůžu dočkat, až vám 4. ledna pošlu první číslo roku 2021. 🙂

Podělte se o něj prosím s nějakým fanouškem angličtiny & Británie nebo svoje kamarády na Twitteru, Facebooku & spol. pošlete sem: https://tomherlik.eu/anglofil/. Zkuste k tomu napsat, proč se vám Anglofil líbí, pomůže jim to rozhodnout se, jestli mu mají dát šanci. Díky! 🙂

Merry lockdown & happy new restrictions! 🎄

Tom