Hezký skoropodzim, everyone! Skoropodzim se pozná tak, že už mám plné zuby léta, takže se rozhodnu, že už je skoro podzim, takže vlastně můžu zandat větrák, a poslední srpnová vedra trávím celý zpocený popíjením ovocných čajů s příchutí švestek se skořicí a jablek s karamelem, protože to je pravá chuť podzimu, kdo kdy slyšel o dýňovém latté.

Dnešní číslo je skorokulaté – zbývá už jen deset kousků do padesátky. A protože vám pravidelně přeju hezká skoroléta, skoropodzimy a skorovánoce, rozhodl jsem se oslavit i skorovýročí. Dnešní Anglofil je částečně takovým přehledem toho nejzajímavějšího a nejklikanějšího, co se v posledních čtyřiceti číslech objevilo. Ale nebojte, prošpikoval jsem to všechno i novinkami. 🙂

Enjoy & jako vždycky: jestli se vám Anglofil líbí, budu moc rád, když ho někomu přepošlete. Dnešní číslo je na to jak dělané. 🙂

I.

Začneme jazykovou zajímavostí z třináctého Anglofila. V newsletteru Quartz Obsessions (který vřele doporučuju všem aspoň středně pokročilým angličtinářům – dozvíte se spoustu zajímavých věcí a zlepšíte si angličtinu) nedávno psali o něčem, čemu se v angličtině říká nouns of assemblage. Znáte je i z češtiny. Určitě třeba víte, že když je někde pohromadě víc ptáků, je to hejno, ale když se někde vyskytuje víc psů, je to smečka. Angličtina má podobných výrazů celou řádku a některé jsou vyloženě k popukání:

• a game of bees (roj včel)
• a school of dolphins (hejno delfínů)
• a murder of crows (hejno vran)
• a business of ferrets (smečka fretek)

Další najdete třeba ve Wiktionary. Některé jejich české ekvivalenty najdete tady.

V Quarts Obsessions ale zmiňují něco, co vás možná už napadlo: některé z nich (třeba jako murder of crows) ve skutečnosti nikdo příliš nepoužívá. Často se objevují v různých znalostních soutěžích, když se ale zeptáte ornitologů a dalších expertů, kteří by je teoreticky měli používat dnes a denně, všichni nad nimi svorně kroutí hlavou. Hejna ptáků všech druhů jsou v angličtině prostě flock, ať už se navzájem vraždí, nebo ne.

Tip na závěr: Když zrovna nevíte, které označení použít, s a group of X nikdy nic nezkazíte.

II.

Dobrého tlumočníka často poznáte tak, že o něm skoro nevíte. Proto se do médií dostávají naprosto výjimečně – třeba i o japonském tlumočníkovi, který zábavnou, ale jen obtížně přeložitelnou historku prezidenta Cartera přetlumočil jako „pan prezident řekl něco vtipného, všichni se musíte smát“, jsme se dozvěděli až s odstupem času.

Před časem se ale jedna tlumočnice amerického Ministerstva zahraničí dostala na titulní stránky snad všech světových médií. A není se čemu divit: je to jediná další Američanka, která byla u schůzky prezidenta Trumpa s Putinem. Někteří kongresmani ji teď chtějí předvolat k výslechu, což by pro ni asi nebylo úplně příjemné. Důležitou součástí práce tlumočníka je totiž naprostá diskrétnost.

Tenhle text jste si mohli přečíst v sedmém Anglofilovi. Nedávno jsem narazil na video, které se k němu výborně hodí. Tlumočník Barry Slaughter Olsen v něm odhaluje záludnosti tlumočnického řemesla a vysvětluje rozdíly mezi různými druhy tlumočení: od konsekutivního (když tlumočník překládá po částech) po simultánní (kdy tlumočník obvykle přes sluchátka něco slyší a hned to živě tlumočí do mikrofonu; zkoušel jsem si to jednou na tlumočnickém semináři a málem se mi z toho zavařil mozek). Zmiňuje i takové libůstky jako šušotáž a dekaláž, což překvapivě nejsou sexuální praktiky.

Mimochodem, tohle je hezká příležitost připomenout, že tlumočník a překladatel není totéž. Tlumočníci mluví, překladatelé píšou.

III.

Když vám někdo řekne, že zítra bude pravděpodobně pršet, jak pravděpodobné to ve skutečnosti je? Padesát procent? Šedesát? Osmdesát? Různých nepřesných způsobů, jak vyjádřit míru vašeho přesvědčení, že se něco stane, jsou jazyky plné. Vezměte si jenom češtinu – kromě pravděpodobně máme taky možná, nejspíš, asi nebo třeba. Potíž ale je, že každé z těch slov si můžeme vykládat po svém. Neexistuje žádná objektivní stupnice, na které by je bylo možné seřadit.

A právě tím se zabývá tenhle skvělý článek (Harvard Business Review, 8 minut). Rozebírá podobná slova v angličtině a zkoumá, jakou míru pravděpodobnosti si s nimi mluvčí spojují (asi vás nepřekvapí, že se to opravdu hodně liší).

Jejich doporučení je jasné: místo slov by v některých situacích bylo lepší používat vyjádření v procentech. To se ale snáz řekne, než udělá. Ta slova totiž mají svůj smysl: poskytují svým uživatelům krytí. Když řeknete možná, neřekli jste vlastně vůbec nic závazného, takže ať se stane cokoliv, vy jste z obliga. Toho se myslím jen tak nevzdáme.

(Původně vyšlo v devátém Anglofilovi, ve kterém si taky můžete přečíst ještě jednu vtipnou historku o tlumočnické profesi, jestli vám ty předchozí nestačily.)

IV.

A na závěr malá ochutnávka devatenáctého Anglofila: Když se budete procházet po ulicích anglických měst, určitě narazíte na nejeden dům se zazděnými okny. Může za to daň z oken (window tax), která byla v Anglii zavedená od konce 17. až do půlky 19. století. Majitelé domů s více než deseti okny museli státu odvádět víc peněz, na což jich celá řada reagovala velmi kreativně.

Podobných obskurních daní bylo v Británii celkem dost. Za vlády královny Anny byla třeba zavedena daň z tapet. Její poddaní to obcházeli tak, že si kupovali jenom obyčejný papír, který si nechávali potiskovat.

Devatenáctý Anglofil stojí za přečtení celý – rozpitvávám v něm všechny možné významy slova once.

To je pro dnešek všechno. Díky & brzy na přečtenou! 🙂

Tom 🍂🍁🎃