Anglofil 127

Tohle je číslo Anglofila, každopondělního newsletteru o angličtině & Británii. Jestli se vám bude líbit, tady se můžete přihlásit k odběru.

Hello there!

Poslední Anglofil divnoroku 2021 je tu! 🙂 Příští dva týdny si dávám pauzu, abych nabral síly & dotáhl do konce pár věcí, které pro vás chystám na příští rok.

Jestli ale Anglofila podporujete na Pickey, ještě párkrát mě letos ve svých inboxech najdete — v pátek vyjde Čenglišletter (první číslo najdete tady) & v týdnu vám pošlu detaily ohledně Anglofila Offline.

Dneska si připomeneme to nej, co v Anglofilovi za posledních 12 měsíců vyšlo. Zase jsem se rozhodl ignorovat všechny metriky & vybral radši pár kousků, ze kterých mám sám největší radost: jeden o oxfordské čárce pro nás hnidopichy, jeden o zrádném slově homely, protože jsou Vánoce & jeden o funny bone, protože podobné anglické divnofráze mám moc rád.

Snad jsem se trefil & taky si je rádi připomenete.

Onward!

I.

Taky vám na základce ukazovali důležitost správné interpunkce na větách „propustit, nelze popravit“ a „propustit nelze, popravit“?

V angličtině se pár takových párů taky najde, populární je třeba:

  • Let’s eat, grandma! (Babi, pojďme jíst!)
  • Let’s eat grandma! (Pojďme sníst babičku!)

Podobné věty mi vždycky přišly spíš jako hezké jazykové vtípky než praktické příklady. Jsou totiž dost přitažené za vlasy. Nařídit popravu takhle nešťastně zformulovaným výrokem by snad nikomu neprošlo a vyřešit důchodovou reformu kanibalismem zatím taky nikdo nenavrhuje. Podobná nedorozumění tak v reálném životě určitě nehrozí, že ne?

Mainští zákonodárci versus pravopis

No, hrozí. Aspoň tedy v Americe. Nedávno jsem narazil na soudní spor z roku 2014, který se z velké části točil kolem absence čárky v mainském zákoně upravujícím proplácení přesčasů. Řidiči jedné portlandské firmy si stěžovali, že právě kvůli chybějící čárce v jednom z paragrafů je zákon nejednoznačný, a mají proto na proplácení přesčasů nárok (i když zákonodárci podle všeho zamýšleli opak).

A světe div se — odvolací soud jim v roce 2017 dal za pravdu. Soudce Barron své rozhodnutí začíná úplně poeticky: „for want of a comma, we have a case“ (doslova „z nedostatku čárky máme případ“, ale v češtině by určitě napsal „kam nechodí korektor, tam musí soudce“ nebo tak něco).

Oxford Comma

Spor se vedl o takzvanou Oxford Comma, což je čárka na konci nějakého výčtu, která má zabránit nedorozumění. Podívejte se třeba na tenhle příklad:

  • I saw two clowns, my brother and my uncle.

Kolik lidí autor téhle věty viděl? Zastánci oxfordské čárky by vám řekli, že dva: svého bratra a svého strýce, které oba považuje za klauny. Aby bylo jasné, že viděl lidi čtyři, měl by podle nich použít čárku před and:

  • I saw two clowns, my brother, and my uncle.

Oxfordská čárka tu má čtenáře ujistit, že se jedná o výčet tří položek, ne o jednu položku a její upřesnění. Podobný problém může nastat u následujícího příkladu, který fandové tohohle interpunkčního pravidla rádi používají:

  • Highlights of Peter Ustinov’s global tour include encounters with Nelson Mandela, an 800-year-old demigod and a dildo collector.

Jestli se Ustinov setkal se třemi různými lidmi, nebo byl Nelson Mandela polobůh a vášnivý sběratel robertků, nechám na vaší interpretaci.

Používat, nebo nepoužívat?

Osud mainských řidičů ani případné volnočasové aktivity Nelsona Mandely vás ale trápit nemusí. Je úplně na vás, jestli se rozhodnete Oxford Comma používat. Je to neustálený (a popravdě docela kontroverzní) jev, který si každá style guide upravuje po svém. Vzhledem k názvu docela překvapí, že jí podle Wikipedie víc fandí v Americe, zatímco v Británii jsou vesměs (samozřejmě s výjimkou The Oxford Style Manual) tolerovány výčty s ní i bez ní.

Mně se líbí přístup, který k téhle čárce zastává třeba The Economist nebo AP Stylebook: ve většině situací je možné ji bez obav vynechat, ale když mám pocit, že by mohlo hrozit nedorozumění (a nenapadne mě šťastnější způsob, jak větu zformulovat), je dobré po ní sáhnout. Kdybyste ale v angličtině začali psát zákony, používal, bych, čárky, pro, jistotu, všude.

II.

Když si domů pozvete návštěvu a oni o vašem příbytku prohlásí, že je homely, může to znamenat dvě dost rozdílné věci. Buďto tohle slovo používají tak, jak se zabydlelo v britské angličtině, a právě vám sklonili poklonu… nebo si ho vypůjčili z druhého konce Atlantiku, a nic příliš lichotivého jím vyjádřit nechtějí.

V britské angličtině se homely používá ve smyslu domácký/útulný a je podobné přídavnému jménu cosy. V té americké se v tomhle smyslu používá homey. Homely je v ní často negativní označení pro něco nepříliš elegantního či ošklivého:

  • 🇬🇧/🇺🇸 My room was homely/homey and very comfortable. (Můj pokoj byl útulný a velmi pohodlný.)
  • 🇺🇸 He is a bit homely, isn’t he? His brother is much more attractive. (Je poněkud fádní/ošklivý, že? Jeho bratr je mnohem hezčí.)

Ty příklady jsem nevybral náhodou — když jsem se koukal, jak se slovo homely používá v amerických publikacích, hodně často jsem na něj narazil při popisu vzhledu lidí. Třeba v tomhle článku z New Yorkeru je jako homely označovaná prostitutka, která si kvůli svému vzhledu účtuje méně než její kolegyně. Nebo tenhle, ve kterém je dokonce žena mocked for being homely (dělají si z ní legraci, protože je ošklivá). Naopak na „britské“ homely narážím víc při popisu interiérů, atmosféry a podobně. Takže ta naše hypotetická návštěva z úvodu spíš lichotila. I když absolventi Vysoké školy Emily Gilmore nepochybně ví, že i slova jako útulný nebo rustikální můžou být při správném podání ta nejjedovatější urážka 📽️.

Tenhle rozdíl taky hezky ukazuje, proč stojí za to používat výkladové slovníky. Třeba překladový Seznam Slovník (který mám jinak moc rád) o něm skoro úplně mlčí. V seznamu synonym u homely sice zmiňuje i ugly, jako překlady ale nabízí jenom slova s pozitivní konotací. V takovém Cambridge Dictionary se ale o tomhle významu zmiňují hned na druhém místě — a nezapomenou poznamenat, že se používá hlavně při popisu lidí.

🎓 Opáčko:

  • 🇬🇧 UK: homely = útulný, domácký
  • 🇺🇸 US: homely = fádní, neelegantní, ošklivý; homey = útulný, domácký

III.

Nejdelší kost v lidském těle je kost stehenní.

Nejmenší je třmínek.

No a nejvtipnější zase brňavka.

Doktoři mezi vámi už určitě ví, že plácám nesmysly — brňavka je ve skutečnosti citlivé místo na loktu, které si člověk musí pečlivě střežit. Úderem do ní si totiž můžete podráždit loketní nerv, což vám okamžitě připomene, jak blahodárné je si občas pořádně zanadávat.

S tou kostí jsem si to ale úplně nevymyslel. V angličtině se totiž brňavce říká funny bone. Když se do ní praštíte, bude se vám kromě peprných výrazů hodit i sloveso hit:

  • I hit my funny bone the other day and my whole arm was tingling. I had never felt anything like that before. (Nedávno jsem se praštil do brňavky a brněla mi celá ruka. Nikdy předtím jsem nic takového necítil.)

Není úplně jisté, jak angličtina k funny bone přišla. Podle oxfordského slovníku to souvisí s druhým významem slova **funny, což nemusí znamenat jen vtipný, ale taky divný nebo zvláštní (proto máme v angličtině funny business 📕). No a pocit, který ve vás rána do brňavky vyvolá, rozhodně zvláštní je.

Podle jiné teorie má funny bone co do činění s opravdovou kostí — konkrétně tou pažní, která je hned u brňavky a v angličtině se jí říká humerus. Taky tam vidíte ten humor?

No a u humoru ještě chvíli zůstaneme. Brňavka se totiž zabydlela i v jednom idiomu: tickle one’s funny bone znamená pobavit někoho:

  • His story about a priest, a carrot and a chicken really tickled my funny bone. (Jeho příběh o knězi, mrkvi a kuřeti mě vážně pobavil.)

To je pro letošek všechno. Díky, že Anglofila čtete & extra moc děkuju všem, kteří se rozhodli podpořit ho na Pickey. Na byt v centru Londýna to (zatím 😇) není, mám ale ohromnou radost z toho, že některým z vás Anglofil stojí i za finanční podporu — ať už jednorázovou nebo pravidelnou.

Krásné svátky & brzy na přečtenou!

Tom

P.S. hire a wrapper

Od Tomáš Herlík

Jsem překladatel a učitel angličtiny na volné noze, autor Slovníku anglických idiomů a Anglofila, blogu o angličtině a Británii.