Happy summer! 🥵 Podle vůní, co se mi oknem linou do pracovny, se celý svět rozhodl oslavit příchod léta grilováním. Já se naopak zavřel do místnosti plné strategicky rozmístěných větráků a džbánu s ledovou kávou… a uklízím si ve svém seznamu článků k přečtení.
Podařilo se mi ho totiž vykrmit na pěkných pár tisíc položek — a i když jsem fanda Ecovy antiknihovny, začalo mě vědomí, že tohle nikdy v životě nemůžu přečíst, odrazovat od toho, abych přečetl aspoň něco. A tak jsem se pustil do nemilosrdné čistky.
Seznam se mi podařilo osekat na mnohem zvládnutelných několik stovek kousků a o pár z nich se s vámi chci dneska podělit. Snad se vám budou líbit. 🙂
Onward!
I.
Nejdřív ale výsledky ankety z minule: ze začátku týdne to vypadalo na jasné vítězství skoro až obrozeneckého ledohlavu, nakonec se ale skóre dost srovnalo. Tři možnosti dostaly prakticky stejně hlasů: zmrzlý mozek a brain freeze (nepřekládat) po padesáti a mozkozámrz osmačtyřicet. A ledohlav skončil čtvrtý s osmatřiceti hlasy.
Anyway, do slovníku putují všechny čtyři překlady. Díky za pomoc! 🙂
II.
Že „parádo trp“ v minulosti platilo snad ještě víc než dneska, asi nikoho nepřekvapí. Ve viktoriánské Anglii u sebe policejní konstáblové nosili lahvičku se smelling salt (čichací solí, často uhličitanem amonným), aby mohli probouzet ženy, které omdlely kvůli příliš těsným korzetům. Na webu BBC se můžete podívat, jak taková smelling salt vypadala.
Ne za všechno utrpení ale mohly korzety: ve 14. století si Angličané pro změnu mrzačili svoje nohy. V módě totiž byly poulaines — boty s hodně úzkou, protáhlou špičkou. Ty sice člověka o vědomí nepřipravily, zato mu ale mohly způsobit bunions (bolestivou deformaci, které v češtině říkáme vbočený palec). Zašlo to tak daleko, že král Edward IV. musel maximální špičatost obuvi regulovat zákonem.
Víc si můžete přečíst v článku na The Conversation.
III.
Jméno Sandy Gray jste nejspíš nikdy neslyšeli, určitě ale znáte největší objev jeho života. Byl to totiž tenhle skotský řidič autobusu, který „objevil“ Lochnesku. No… tak úplně ji neobjevil, zvěsti o příšeře, která žije v jezeře Loch Ness, se tradují celá staletí. Sandy a jeho mladší bratr Hugh ale měli prsty ve vůbec první fotografii Nessie.
Víc vám z jejich příběhu prozrazovat nechci, je to opravdový nail-biter (něco hodně napínavého). Celý si ho můžete přečíst v tomhle longreadu (necelých šest tisíc slov) od Narratively. A kdybyste si chtěli procvičit poslech, článek je k dispozici i jako třicetiminutové audio.
IV.
Občas se mě někdo zeptá, jestli nechystám nějaký anglofilní podcast. Odpovídám na to vždycky razantním ne, které zdůvodňuju tím, že s podcasty (nejen) o angličtině se v poslední době roztrhl pytel. Ono s newslettery popravdě taky, ale tam moje hipsterské srdéčko může aspoň hřát fakt, že jsem je vydával dávno předtím, než to bylo cool.
Pravda je to ale jenom tak napůl: snad ještě víc mě děsí představa, že bych musel při editování poslouchat svůj hlas. Kdykoliv se totiž slyším z nějaké nahrávky, mám pocit, že bych se měl hluboce omluvit každému, kdo mě kdy musel poslouchat.
Naštěstí v tom aspoň nejsem sám — je to docela běžný pocit. Souvisí s tím, že když mluvíme, nedostává se nám náš hlas do uší jen vzduchem, jako je to s většinou ostatních zvuků. Částečně se taky slyšíme díky vibracím přes kosti v naší lebce. To vede k tomu, že si zníme úplně jinak, než jak zníme lidem kolem nás. Až do vynálezu mikrofonů to nebyl problém. Teď to ale stačí na menší krizi identity.
Víc si můžete přečíst v tomhle článku.
V.
A na závěr Emilia Clark (Daenerys Targaryen ze Hry o trůny) v New Yorkeru píše o tom, jak v době, kdy se seriál natáčel, několikrát bojovala o život.
To je pro dnešek všechno. Snad jste si v dnešním přehledu našli nějaké zajímavé čtení, kterým nafouknete zase svůj seznam článků 😇. Dávejte na sebe v tom vedru pozor & v pondělí zase na přečtenou!
Tom
