Většina velkých vynálezů by nevznikla bez idealistů a vizionářů. Nejinak je tomu v případě londýnského metra. Nebýt Charlese Pearsona, který si vzal do hlavy, že řešením ustavičných zácp v centru města je zavést železnici pod zem, nejspíš bychom se metrem neprojeli. První vlaky vyjely z Paddingtonu na Farringdon Street v roce 1863 a další linky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Jako správní průkopníci postupovali viktoriánští stavitelé metodou pokus-omyl, což dodává londýnskému metru velmi osobitý ráz. Všechny ty zvláštnosti, kterým se dneska divíme, mají svůj důvod. Za úzká, zakřivená nástupiště a tunely nad sebou místo vedle sebe může například to, že nejstarší linky kopírovaly křivolaké ulice nad zemí. Pokud totiž stavitelé chtěli tunelovat pod domy, museli nemovitosti vykupovat nebo platit odškodné. Za tunely pod ulicemi se neplatilo.
Underground nebo Tube?
Britové používají oba výrazy a dnes už tím myslí jedno a totéž, celou síť metra. Kdybychom ale chtěli být hnidopiši, každý název dříve znamenal něco jiného.
Underground (nebo underground railway) původně označovalo linky postavené metodou cut-and-cover těsně pod zemí: v ulici se vykopal příkop, v něm se postavil tunel a příkop se zase zasypal. Umíte si představit ty uzavírky? Tube, původně slangový výraz, značí o něco novější tunely uložené hluboko v podzemí. Tuto metodu umožnil vynález razicího štítu, který chránil dělníky před zasypáním – používá se dodnes.Beck a Pick
Zní to trochu jako komické duo, ale tihle dva pánové můžou za to, že na dálku poznáte stanici podle světoznámého loga (zvaného roundel), že se ve složitém systému metra celkem snadno zorientujete – a že obchody se suvenýry mají z čeho žít.
Za „corporate identity“ vděčí londýnské metro Franku Pickovi. Tento podivín, který psal výhradně zeleným inkoustem a v London Transport měl na starosti marketing, vyznával filozofii „fitness for purpose“, tedy funkčnost či účelnost. Od architektury stanic přes reklamní plakáty až po Johnstonův font, Pick stvořil jednotný, snadno identifikovatelný styl londýnské veřejné dopravy.
Harry Beck je autorem mapy, která od roku 1933 pomáhá generacím turistů i Londýňanů pochopit nejen metro, ale i Londýn samotný. Beckovi totiž došlo, že mapa nemusí být geograficky přesná, aby byla užitečná (fitness for purpose, máme to tu zas). Vyrovnal tedy vzdálenosti mezi stanicemi a použil jen vertikály, horizontály a diagonály. Jeho design byl tak inovativní, že ho napoprvé London Transport odmítl. Průkopníci to měli vždycky těžké.
Do krytu!
Že se za druhé světové války stanice metra používaly jako protiletecké kryty, se všeobecně ví. Už méně se ale ví, že vláda i London Transport byly ze začátku proti. Metro má být hlavně pro přepravu lidí, hygienické podmínky pod zemí jsou špatné atd. atd. To ale vyděšené Londýňany opravdu nezajímalo a při prvním větším bombardování si přístup do podzemí vymohli silou. Autoritám pak nezbylo nic jiného, než ustoupit, kryty vybavit zdravotníky a zásobovat jídlem. Některé stanice měly dokonce vlastní knihovnu a ochotnické divadlo kočovalo z krytu do krytu.
Crossrail
V jednadvacátém století žije Londýn chystaným otevřením linky Crossrail, která by měla ulevit beznadějně přeplněným linkám a zkrátit cestu z letiště Heathrow do centra města. Budou na ní jezdit nové, 200 metrů dlouhé a kompletně průchozí vlaky. Nová linka se částečně otevře příští rok, bude se honosit názvem Elizabeth Line a levandulovou barvou. Královna ji už navštívila v rozkošně sladěném outfitu.
BBC o stavbě Crossrail natočila skvělý dokumentární seriál The Fifteen Billion Pound Railway, který názorně ukazuje, „proč to všechno trvá tak zatraceně dlouho“. Rozhodně stojí za zhlédnutí.
Napsala BookshireCat.