V dnešním čísle se podíváme na dva zajímavé anglické idiomy o nemluvení a taky na to, proč v jazyce existují sprostá slova.


Hello there!

Dneska jsem si pro vás připravil dva články z vlastní dílny: v prvním se podíváme na zajímavé idiomy a ve druhém na to, k čemu vlastně slouží nadávání.

Enjoy!

I.

Twitter testuje novou funkci, která vám umožní kontrolovat, kdo smí reagovat na vaše tweety, a v Mashable se rozhodli článek o téhle fičuře doplnit ilustrací ptáka, co má v zobáku narvanou ponožku. Je to odkaz na anglický idiom put a sock in it, který znamená ztišit se/zavřít zobák:

  • Put a sock in it, Peter. I’m trying to focus! (Ztiš se, Petře. Snažím se soustředit.)
  • He should put a sock in it. He got us into this mess. (Měl by zavřít zobák. To on nás dostal do tohohle průšvihu.)

Když už jsme u idiomů o nemluvení – narazit byste mohli taky na mum’s the word. Ten se používá ve smyslu nikomu ani muk:

  • I don’t want anyone to know that I’m pregnant yet, so mum’s the word! (Ještě nechci, aby někdo věděl, že jsem těhotná, tak nikomu ani muk!)

I když by to tak mohlo na první pohled vypadat, tenhle idiom nemá nic společného s maminkou. To mum má být mmmm – zvuk, který vydává člověk, co se snaží mluvit se zavřenou pusou. Víc si o původu mum’s the word můžete přečíst v The Phrase Finder (4 minuty @ C1/2).

II.

Nadávky jsou fascinující součást naší slovní zásoby. Odmalička nás učí, že je nemáme říkat, dokonce jsou země, kde proti jejich používání mají zákony (Wikipedie má hezký seznam). Přesto tvoří průměrně 0,5 až 0,7 % všeho, co každý den vypustíme z pusy (zdroj). Proč přesně jsme se rozhodli dát některým slovům takovouhle moc? Jazyk nám přece nikdo nenaoktrojoval, takže jejich existence pro nás musí mít nějaký důvod.

Často zmiňovanou rolí nadávek je jejich pomoc při zvládání bolesti. Určitě to znáte – když se o něco ukopnete  (mám pracovní teorii, že v IKEA pracuje tým sadistických designerů, jejichž jedinou úlohou je navrhování rohů postelí, o které se snadno ukopává), máloco vám uleví víc než pár peprných výrazů. Podle výzkumu, o kterém si můžete přečíst v tomhle článku ve Scientific American (3 minuty @ C1/2), to není jen tak: při nadávání totiž zapojujeme jiné části mozku než při běžné komunikaci. Podle harvardského psychologa Stephena Pinkera nadávání funguje na stejném principu jako defenzivní reflex u raněného zvířete, které začne vydávat varovné zvuky, aby zahnalo predátora. Jo, v podstatě ten roh postele varujeme, aby si s námi nezahrával, protože my jsme páni tvorstva… a umíme používat sirky.

Právě Pinker dělí nadávky podle jejich funkcí do pěti různých kategorií – od těch, které mají někomu ublížit, až po ty, které mají naopak vytvořit hlubší vztah mezi mluvčími (sem nejspíš patří aspoň část českých tyvolů). Asi nejvíc mě zaujala role nadávek jako náhražky násilí. Jednou z daní za život v civilizované společnosti je to, že nemůžete jen tak někomu natlouct, i když si to podle vás opravdu hodně zaslouží. Co ale udělat s vším tím vztekem, co se ve vás nahromadí? Můžete jít do vedlejší místnosti a bouchnout si do polštáře (#vyzkoušenozavás), ale taky dotyčného informovat o tom, co si myslíte o jeho intelektu nebo míře promiskuity jeho matky. Víc si můžete přečíst na PsychCentral (4 minuty @ C1/2).

A na závěr jedna zajímavost: Nadávání v cizím jazyce může být jednodušší, protože sprostá slova třeba v angličtině pro vás nemusí mít takový “emoční náboj” jako ta ve vaší mateřštině (The Connexion, 3 minuty @ B2).

To je pro dnešek všechno. Díky za pozornost & na přečtenou zase v pondělí!

Tom