V dnešním čísle: rozdíl mezi slovy priceless a worthless, všemožné způsoby použití slov worth a stale, krkání v angličtině & lingvistice, a jak jsou na tom Češi se znalostí cizích jazyků?


Hello there!

What a week! Ve Spojeném království se blíží první předvánoční volby po skoro sto letech a zatím to vypadá, že exit čeká Británii, ne Borise.

Dneska to ale bude hlavně o angličtině. Přichystal jsem si pro vás pořádnou dávku zajímavých frází, určitě si vyberete něco, co se vám bude hodit. Podíváme se spolu na rozdíl mezi slovy priceless a worthless, na všemožné způsoby použití slov worth a stale, ale taky na lingvistickou stránku krkání a na to, jak jsou na tom Češi se znalostí cizích jazyků.

Enjoy! 🙂

I.

Začneme dvojicí slov, která se člověku můžou docela snadno plést, hlavně když na ně půjde přes češtinu (což většinou není nejlepší nápad). Mám na mysli priceless a worthless. Obě se používají, když chcete mluvit o hodnotě něčeho, významově jdou ale úplně proti sobě:

  • priceless je něco, co má hodnotu velkou, dokonce nedozírnou
  • worthless jsou naopak věci (občas i lidé), které žádnou hodnotu nemají, jsou bezcenné

Když už jsme na něj narazili, rád bych se na chvilku zastavil u worth. Je to užitečné slovo, které můžete použít ve spoustě různých situací:

  • má-li něco (nebo někdo) nějakou hodnotu: He is worth £15 billion. (Má majetek v hodnotě 15 miliard liber.)
  • když chcete říct, že vám něco vydrží na nějakou dobu: We have about four weeks’ worth of supplies. (Máme zásoby zhruba na 4 týdny.)
  • anebo když chcete říct, že něco za něco stojí: This gallery is definitely worth a visit. (Tahle galerie rozhodně stojí za návštěvu), It cost me an arm and a leg, but is was worth it. (Stálo mě to fůru peněz, ale stálo to za to.)

Tu poslední větu bych chtěl vypíchnout, najdete v ní hned dvě super fráze:

  • cost an arm and a leg je idiom, který znamená, že něco stálo opravdu hodně peněz
  • a když je něco worth it, tak to stojí za to

II.

U slov s různorodým významem ještě chvíli zůstaneme. Víte, jak má čeština spoustu krásných nadávek, zatímco v angličtině je to samé fuck off a fuck up? (Frázová slovesa s fuck jsou vážně libůstka, jednou si budeme muset dát Anglofila po desáté.) Něco podobného funguje i v případě slova stale, jen to tedy není nadávka. Používá se vesměs v situacích, ve kterých se něco zkazí nebo pokazí:

  • stale bread je okoralý chleba; stale ale může být jakékoliv jídlo, do kterého by se pustil jen někdo opravdu mimořádně odvážný
  • stale air je zatuchlý vzduch
  • stale joke je otřepaný vtip
  • stale může být ale taky třeba relationship, idea nebo prostě cokoliv, co je už ohrané a vůbec se nevyvíjí

III.

Že člověk při mluvení neříká zdaleka všechno slovy, vás určitě nepřekvapí. Máme kromě nich k dispozici celý arzenál dalších komunikačních prostředků – gesta, mimiku, nesouhlasné podtrhávání vlnovkou, hlasitost & tempo řeči… a taky krkání. A právě tomu se podívala na zoubek lingvistka Brooke Kidner(Ars Technica, 4 minuty na úrovni B2). Zaměřila se na hlavní postavu ze seriálu Rick and Morty (jestli neznáte, najdete ho na Netflixu) Ricka Sancheze, který své geniální repliky prokládá častým říháním.

V článku se dočtete, jak krkání “funguje z lingvistického hlediska”, já jen doplním, že pro něj má angličtina víc výrazů:

  • belching je trochu formálnější
  • burping je zase víc hovorové

A když už jsme u zvuků vycházejících z otvorů lidského těla (tak nějak mi začíná docházet, že tohle není nejlepší téma pro newsletter, který spousta lidí čte při snídani): pro prdění kromě známého farting existuje taky frázové sloveso break wind: Yuck! Somebody on the bus broke wind! (Fuj! Někdo v autobuse si prdnul!)

IV.

Včera jsem narazil na tweet o tom, že někteří doktoři zakazují pacientům s nemocnými hlasivkami číst, protože dokonce i tiché čtení může vyvolávat nevědomé pohyby mluvidel. To mi připomnělo subvokalizaci – tak se říká tomu, když si při čtení text “přeříkáváte” v hlavě. Před časem jsem se na Twitteru ptal, jak to se subvokalizací máte, a vylezla z toho moc zajímavá debata.

V.

A na závěr si dáme starší šetření Českého statistického úřadu z roku 2016, ve kterém zkoumali, jak jsou na tom Češi se znalostí cizích jazyků. Výsledky vás ze židle úplně nezvednou – nejvíc Čechů ovládá angličtinu (mladší mnohem lépe než starší), ruštinu (přesně naopak) a němčinu (tam je to tak fifty-fifty). Je ale otázka, nakolik se těm výsledkům dá věřit, ČSÚ totiž respondenty nijak netestoval, nechal na nich, aby svou jazykovou úroveň odhadli.

To je pro dnešek všechno, další číslo Anglofila vám do schránky dorazí zase příští pondělí v šest. Narazili jste v tom dnešním na něco, co vás zaujalo? A jak to máte se subvokalizací? Jestli to chcete probrat, stačí odpovědět na tenhle mail. 🙂

Díky & brzy na přečtenou!

Tom