V dnešním čísle: proč je take out ideální fráze pro kudlanku nábožnou, důležité momenty z The Crown & pár zajímavých odkazů a tipů.


Hello there!

Good news, everyone! Anglofil je zpátky z podzimního spánku & mám pro vás pár zajímavých změn a vylepšení:

  • Zjednodušil jsem šablonu newsletteru. Už od začátku jsem se snažil neposílat vám obří mail plný zbytečností, i tak se ale našlo pár lidí, kterým se Anglofil nezobrazoval správně. Nová šablona je proto komplet bez obrázků.
  • Odkazy v prvních dvou textech budou jenom na zdroje, článek si budete moct užít kompletně bez klikání. Odkazy na zajímavé čtení & koukání (a tipy na různé nástroje a podobně) budou odteď vždycky pohromadě v závěrečné sekci In Other News, kterou můžete klidně přeskakovat, jestli o to nestojíte.
  • Počínaje tímhle číslem bude Anglofil vycházet opravdu každé pondělí v šest bez výpadků. Pauzu jsem využil k tomu, abych si připravil spoustu textů do zásoby, takže mám jak vykrýt rušnější období a svoje záchvaty lenosti.

Úplně na konci dnešního čísla najdete anketu, ve které mi můžete dát vědět, co si o změnách myslíte.

Enjoy!

I.

K prvnímu článku nového Anglofila mě inspiroval příspěvek na redditu. Autor v něm zmiňuje, že anglická fráze take out se dá použít pro randění, vraždu i jídlo – což z ní dělá naprosto ideální komunikační prostředek pro kudlanku nábožnou.

A mně to přišlo jako skvělá příležitost si take out trochu rozebrat. Můžete ho používat jako dvě slova (pak je to frázové sloveso) nebo jako slovo jedno (a tím z něj udělat podstatné jméno – magic!). Jako frázové sloveso na něj narazíte ve spoustě různých významů, třeba:

  • vyndat něco: Take out your books and turn to page 394. (Vyndejte si učebnice a otevřete je na straně 394.)
  • pozvat někoho někam (často na rande, ale ne jenom): I took my brother out for dinner last night. (Včera večer jsem vzal bráchu na večeři.)
  • zavraždit někoho: Better be careful or they will take you out. (Radši si dávej bacha, nebo tě sejmou.)

Jako podstatné jméno se takeout používá ve smyslu jídlo s sebou: I don’t feel like cooking. Let’s order a takeout. (Nechce se mi vařit, objednejme si něco.) Je to ale hlavně americká záležitost, v Británii je častější takeaway.

Take out samozřejmě není jediné frázové sloveso, které se dá vytvořit s take, o pár dalších si můžete přečíst ve čtvrtém Anglofilovi.

II.

Tohle vám určitě neuteklo: na Netflixu se objevila třetí série seriálu The Crown. Mapuje život královny Alžběty mezi lety 1964 a 1977. A protože od její svatby ze čtyřicátého sedmého už uplynula docela dlouhá doba, došlo ke změně v obsazení skoro všech rolí. A za mě dobrý! Olivia Colman je úžasná – jestli vás taky nadchla, můžu s ní doporučit Fleabag a The Favourite.

Celá série se točí kolem několika důležitých událostí, ke kterým v Británii ve druhé půlce minulého století došlo. A mě napadlo, že pár z nich bychom si mohli trochu rozebrat (řekl bych spoiler alert, ale dá se vyspoilovat historie?):

  • Hned třetí epizoda se skoro celá točí kolem jedné z největších tragédií v poválečné Británii, takzvané Aberfan disaster. Došlo k ní v říjnu 1966, když se asi 150 tisíc tun zeminy a všemožného důlního balastu sesunulo na vesnici Aberfan. Sesuv poškodil spoustu budov, zdaleka největší zásah ale dostala místní škola, kterou to celou pohřbilo spolu s více než stovkou školáků (počet obětí nakonec dosáhl skoro 150). Tvůrcům The Crown se celou tragédii podařilo zrekonstruovat až neuvěřitelně dobře, schválně si to zkuste porovnat s tímhle dobovým dokumentem.
  • Bez obětí na životech se naštěstí obešla další katastrofa, kterou v třetí sérii uvidíte: dokumentární film The Royal Family z roku 1969. Několik členů královské rodiny napadlo, že když britští poddaní uvidí jejich panovnici, jak nakupuje, čte noviny a kouká se na televizi, přejdou je jejich republikánské choutky, které v té době sílily. Když ho BBC poprvé (a skoro naposledy) odvysílala, podívalo se na něj 37 milionů diváků. Reakce ale ani zdaleka nebyly tak příznivé, jak Windsorové čekali: místo pochvaly za to, jak hrozně jsou jako všichni ostatní, se dočkali docela slušné kritiky. Dokument se od té doby vysílal jen jednou v roce 1977, to ale neznamená, že by byl úplně ztracený. Na pár scén se můžete podívat třeba tady.
  • Jedním z důvodů, proč dokument The Royal Family vznikl, byla snaha představit veřejnosti prince Charlese, kterého ten rok čekala investitura, během které se oficiálně stal princem z Walesu. To je titul, který následníci britského trůnu drží už od roku 1301, kdy jím Edward I. obdařil svého syna, Edwarda II. V The Crown bylo hezky vidět, že Velšané měli k celé té legraci strongly mixed feelings, od té doby se to ale prý zlepšilo. Podle průzkumu z roku 2018 většina obyvatel Walesu souhlasí s tím, aby se princem z Walesu stal i William, až se Charles stane králem.

Na celou ceremonii se můžete podívat v tomhle videu zachycujícím skutečné záběry, které inspirovaly některé scény z The Crown. Tady je pár zajímavých momentů:

  • 3:13 – záběry z Aberfanu po sesuvu
  • 11:04 – Charles se stává princem z Walesu
  • 16:59 – přijetí Neila Armstronga & spol. v Buckinghamském paláci
  • 18:48 – záběry z Trooping the Colour (oslav královniných oficiálních narozenin – slaví dvoje) v The Crown sice nenajdete, ale já je mám moc rád, protože se během nich britské veřejnosti představil Concorde

In Other News

  • AP Stylebook (což je takový univerzální angličtinářský standard redakcí, které nemají svůj vlastní) tweetnul tipy, jak si poradit s přivlastňováním pomocí apostrofu, když přivlastňujete něčemu, co končí na  -s. Jejich rada: u podstatných jmen v množném čísle používejte jenom apostrof bez s (the girls’ toys), u jednotných čísel s přidávejte (witness’s story). Trochu problematické je, když chcete přivlastňovat vlastnímu jménu, třeba Agnes’ book/Agnes’s book. Některé příručky radí první, jiné druhé. Kdyby vás tahle vzrušující a důležitá debata zajímala, v New Yorkeru si o ní můžete přečíst celý článek od jejich vrchní grammar nacistky (6 minut na úrovni C1/C2).
  • Je lepší používat Indian, nebo Native American? (YouTube, 7 minut) – zlatá čeština a její Indové a indiáni, amirite?
  • Vánoce jsou tady! (Jestli se teď chcete protestně odhlásit z odběru, naprosto vás chápu, čudlítko najdete úplně dole.) Musím se vám k něčemu přiznat: mám slabost pro vánoční reklamy – čím kýčovitější, tím lepší. A nejradši samozřejmě ty z Británie. Letos už tu svoji představilo Tesco, které dovezlo vánoční večeři mimo jiné Winstonovi Churchillovi. Moje nejoblíbenější je ale od Sainsbury’s z roku 2014. Je to vzpomínka na skutečnou události z první světové války, kdy na jednom z bojišť došlo ke klidu zbraní a bojující strany společně oslavily Vánoce.

To je pro dnešek všechno. Díky & na přečtenou příští pondělí v šest! 🙂

Tom

P.S. France is bacon