Anglofil 114

Tohle je číslo Anglofila, každopondělního newsletteru o angličtině & Británii. Jestli se vám bude líbit, tady se můžete přihlásit k odběru.

Hello there!

Kolik znáte Adolfů? Vsadím se, že živých moc ne. A přitom to svého času bylo docela běžné jméno. Mezi jeho nositele patřil třeba i zakladatel jednoho slavného výrobce sportovního oblečení Adolf „AdiDassler.

Jména jsou předmětem módních trendů jako skoro všechno v naší společnosti (CGP Grey ve svém novém videu mapuje historii jména Tiffany a věřte mi, že těch devíti minut sledování rozhodně litovat nebudete) a na to, aby se dostala do nemilosti, stačí mnohem méně než holokaust.

Jeden z největších sešupů teď zažilo jméno, jehož nositelkou nebyla žádná masová vražedkyně, ale jen hodně populární sekretářka: Alexa.

Než se Amazon rozhodl pojmenovat takhle svou virtuální asistentku (že tři z „velké čtyřky“ virtuálních asistentů — Alexa, Siri a Cortana — nesou ženská jména a že i asistent od Googlu má v základním nastavení ženský hlas, si necháme na jindy), bylo to v Americe docela běžné jméno: v roce 2014 ho dostalo něco přes tisíc z každého milionu narozených dětí. Loni to nebyly ani čtyři stovky.

Víc si o „pádu jména Alexa“ můžete přečíst v tomhle článku na The Atlantic. Hodně zajímavé je srovnání s jinými případy, kdy se firmy rozhodly vypůjčit si pro svůj produkt nějaké lidské jméno. Ne vždycky to totiž vede k podobnému propadu jeho popularity. U virtuální asistentky k tomu kromě jiného nejspíš přispěl fakt, že by nemuselo být úplně jisté, jestli při zvolání „hey Alexa“ chcete přivolat svého potomka, nebo se zeptat, kolik váží plejtvák obrovský (až 150 tun! 🐳).

⌘⌘⌘

Když už jsme u virtuálních asistentů: podle Michaela Houtze z britského Wiredu je nejvyšší čas, aby si naše osobní umělé inteligence občas zanadávaly. Líbilo by se mu totiž, kdyby debaty s jeho telefonem působily autentičtěji, což podle něj zahrnuje i pár „bloody“ „shit“ a „wanker“ (jo, tohle je stopro britský Wired).

Nejsem si ale jistý, kolika lidem by sprostí asistenti udělali radost. Ne snad že by byli tak upjatí, jen se mi hned vybavil skandál, který před pár lety vyvolal Google, když svého virtuálního asistenta naučil zavolat za vás do restaurace či k zubaři a domluvit rezervaci.

I když to může působit jako úplná spása pro introverty, vyvolalo to pořádnou vlnu nevole. A to právě proto, že se Google snažil, aby jeho asistent zněl co nejpřirozeněji. Do jeho promluv přidal spoustu „umm“, „uhm“, „well“ a další slovní vaty. Ta má sice špatnou reputaci (protože dvacet jakoby v minutovém projevu opravdu zní poněkud komicky), ve skutečnosti ale v naší komunikaci plní důležitou roli: dává nám prostor promyslet si, co vlastně chceme říct & ostatním signalizuje, že jsme ještě neskončili.

Když ale lidé tu samou slovní vatu slyšeli od umělé inteligence, přišlo jim to mírně řečeno creepy as fuck. Za těmi „uhhhm“ a „hmmm“ totiž nebyl člověk formulující svoje myšlenky do vět, ale algoritmus kdesi v gůglím cloudu, což může působit dost manipulativně. Ukázku takového telefonátu si můžete poslechnout tady.

⌘⌘⌘

Ale třeba je to jen otázka zvyku. Koneckonců, někteří vyměnili „uhhh“ za „ahhh“ a se svými virtuálním chatboty už dokonce i… ehm, „flirtují“.

To do budoucna bude velké téma. Kolem chatbotů totiž začínají růst byznysy, které vám umožní nahrát e-maily, textovky, tweety a další digitální pozůstalost po nějakém vašem blízkém & oni vám vytvoří kecálka, který bude mít osobnost onoho zesnulého. Tohle byla epizoda Black Mirror, že jo?

To je pro dnešek všechno. Snad vám nevadila tahle menší exkurze do světa mluvících počítačů. Mějte se moc hezky & v pondělí zase na přečtenou!

Tom

P.S. nic se nemá přehánět 📽️

P.P.S. Líbilo se vám tohle číslo Anglofila? Tak to byste se měli přihlásit k odběru! 🙂 Každé pondělí v šest ráno vám pošlu spoustu zajímavého čtení nejen o angličtině & Británii.

Od Tomáš Herlík

Jsem překladatel a učitel angličtiny na volné noze, autor Slovníku anglických idiomů a Anglofila, blogu o angličtině a Británii.