Jestli se chystáte na jihovýchod Anglie, určitě si na seznam míst k navštívení přidejte vesničku Bramfield v Suffolku. Já jsem ji objevil během pandemického prozkoumávání Anglie v Google Street View & i když jsem se tam víceméně nahodile vydal hlavně proto, abych si užíval atmosféru klasických cihlových domků, nakonec mě nejvíc zaujala jiná cihlová struktura.

Úplně na okraji Bramfieldu jsem narazil na zeď, která na první pohled působila dojmem, že ji musel stavět někdo opilý. Nebyla rovná, ale vlnila se jako had.

Chvilka googlování mi ukázala, že tyhle zdi nejsou ve východní Anglii nijak vzácné a že rozhodně nejsou produktem opilosti. I když můžou vypadat jako plýtvání, existují z přesně opačného důvodu — materiálem se díky tomu vlnění dá šetřit. Poskytuje totiž zdi větší stabilitu, takže ji můžete postavit klidně i z jediné řady cihel. Kdybyste tohle zkusili s rovnou zdí, dopadla by jak moje pokusy postavit domeček z karet.

A teď to nejlepší: v angličtině se jim říká crinkle crankle walls. Schválně si to zkuste říct. Crinkle crankle. Zní to hezky, že jo? Podobných slovních párů je angličtina plná: máme zig-zag, hip-hop, ping-pong, flip-flop a přibližně tak milion dalších.

Tomuhle fenoménu se úplně nudně říká ablaut reduplication a když se na příklady nahoře podíváte, můžete si všimnout zajímavého „pravidla“: u všech podobných párů platí, že prostřední samohláska v prvním slově je I a ve druhém buď A nebo O. Občas můžete narazit i na trojici, třeba tic-tac-toe (tak se v angličtině říká takovým těm jednoduchým piškvorkám, co se hrají na poli 3×3). I u nich je pořadí samohlásek vždycky stejné: I A O.

Proč to takhle je? Těžko říct, angličtina nemá žádný Ústav pro jazyk anglický, který by jí podobné věci naoktrojoval, není to ani klasické pravidlo jako třeba „ve třetí osobě jednotného čísla v přítomném čase prostém přidáváme na konec slovesa s“. Jak říká spisovatel Mark Forsyth, je to jedna z lingvistických záhad, pro kterou existuje celá řada teorií. Podle jedné z nich tohle pořadí samohlásek vede k uspokojivému pohybu jazykem — prostě se to tak líp vyslovuje.

II) Tak takhle umírá angličtina

Americký slovník Merriam-Webster má na svědomí spoustu zlámaných hnidopišských srdcí. Na Instagramu se totiž přiznal k názoru, který je v očích některých staromilců srovnatelný s nošením ponožek v sandálech. Podle MW je totiž úplně OK mít na konci věty předložku. Myslí se tím podobné případy:

• What are you talking about? (O čem to mluvíš?)
• Wanna come with? (Chceš jít taky?)
• This is something I struggle with. (Tohle je něco, co mi dělá problémy.)

Spousta lidí (včetně Paris Geller z Gilmorových děvčat), by vám ještě docela nedávno řekla, že podobné věty jsou hrozné faux pas. Předložky totiž nemají na konci vět co dělat.

Pravidlo je to hezké, snadno pochopitelné, a člověka občas donutí k zajímavým jazykovým experimentům, aby se té zatracené předložky zbavil. Má jediný háček — vůbec nedává smysl. Přišlo s ním v 17. století pár anglických hlavounů, kteří se rozhodli, že by angličtině prospělo, kdyby se víc podobala latině. Protože latina rulezzz. S osvětou jim to ale bohužel úplně nevyšlo, takže si angličtina tenhle nelatinský zlozvyk ponechala.

Co si z toho odnést? Jestli někde narazíte na pravidlo, že by anglické věty neměly končit předložkou, s klidným svědomím ho ignorujte. Merriam-Webster není zdaleka jediná autorita, která to považuje za nesmysl a věty jako “What are you talking about?” jsou naprosto normální součástí angličtiny.

III) Big Ben je ve skutečnosti maják

• John, podal nám okno. Chceme se podívat, jestli naši lordové zasedají.
• Ale venku je tma, Veličenstvo.
• Tak jim řekl, ať rozsvítí!

Jestli jste se někdy po setmění procházeli v centru Londýna, možná jste si všimli, že Elizabeth Tower je kromě hodin taky docela obstojný maják.

Může za to Ayrton Light, které svítí pokaždé, když Parlament zasedá po setmění. Na konci 19. století ho na vrchol Big Benu nechala nainstalovat královna Viktorie, aby si pouhým pohledem z okna mohla ověřit, jestli se zrovna zasedá. A protože by byla škoda dovolit troše neškodného politického voyerství, aby stálo v cestě tradici, světlo přežilo dodnes — dokonce se dočkalo vylepšení v souvislosti s nedávnými opravami celé Elizabeth Tower.

Víc si o něm můžete přečíst v tomhle článku na webu britského Parlamentu.

To je pro dnešek všechno. Mějte se krásně, bacha na předložky & v pondělí zase na přečtenou!

Tom

P.S. Seasons of Rome