Londýnské podzemní legendy

Snad každý, kdo žije ve velkém městě, už někdy slyšel aspoň jednu městskou legendu. Mnoho lidí na jednom místě, mnoho událostí, které se předávají tichou poštou, až se z nich nakonec stane úplně něco jiného – to je pro mýty dokonalé podhoubí.

Něco tak starého a komplexního, jako je londýnské podzemí a hlavně podzemka, na sebe nutně muselo nabalit spoustu mýtů a legend.

Krysy, prasata a jiná havěť

New York má svoje krokodýly, Londýn zase obří prase. Legenda z viktoriánských dob praví, že ve čtvrti Hampstead uteklo prase, ztratilo se v podzemí a tam se živilo všemožnými odpadky a zdechlinami, až zmutovalo do obrovské nebezpečné bestie, která teď brázdí kanalizaci. Při tom, co lidi všechno vyhodí, by se člověk ani nedivil, že? Pravdou je, že ve viktoriánském Londýně nebyla prasata ničím neobvyklým. Ve čtvrti Notting Hill na ulici Pottery Lane je chovali hrnčíři vedle svých dílen, kde se prasata mohla rochnit v hlíně a bahně. A hrnčíři pak měli sendvič se slaninou = dokonalá symbióza.

K podzemí neodmyslitelně patří krysy (fskutečnosti jsou to potkani, ale kdo by bazíroval na detailech, když proti němu stojí zubatá potvora velikosti středního psa). Ačkoli se myši a potkani ve stanicích metra, zejména těch na předměstí, mohou objevit, do takových rozměrů opravdu nenarostli. Legendy o obřích hlodavcích prohánějících se kanály a tunely jsou mocně přiživovány spisovateli urban fantasy (zejména China Miéville a jeho Král Krysa, národ inteligentních krys vystupuje i v Nikdykde Neila Gaimana).

Londýn má dokonce i Krysí královnu. Tahle legenda kolovala mezi toshery, což byli lidé na okraji společnosti, kteří v kanálech hledali kov a cennosti. Královna je neslyšně sledovala a jednoho z nich si vybrala za svého oblíbence. V podobě krásné ženy ho pak svedla. Pokud byla spokojená s jeho výkonem, za odměnu ho kousla do krku a dotyčný pak nacházel spoustu peněz a cenností. Nesměl o tom ale mluvit se svými, kolegy, jinak se mu mohla přihodit ošklivá nehoda.

Jedni zvířecí obyvatelé londýnského metra zní jako vypečená městská legenda: zmutovaní komáři, speciální druh, který se vyvinul v metru a dnes se liší od svých pozemských příbuzných tak moc, že se s nimi dokonce nemůže pářit. Bohužel jsou ale až příliš reální.

Duchové

Hvízdání, vytí, kroky, klepání… To všechno mohou slyšet v tunelech zaměstnanci londýnského metra. Ačkoli mají tyto podivnosti racionální vysvětlení (vítr, voda nebo údržbáři), nahrávají duchařským historkám. V nepoužívané stanici British Museum straší egyptská mumie a když The Times ve třicátých letech vypsaly odměnu pro toho, kdo na nástupišti stráví noc, nikdo se nepřihlásil. Ve stanici Elephant and Castle jsou slyšet kroky. Divadelního ducha má Covent Garden. Obchází tu zavražděný herec William Terriss.

Konspirace

Legendy o skrytých tunelech a tajných vládních prostorách pod zemí jsou asi nejrozšířenější. Každý ví, že pod Buckinghamským palácem je tajná linka metra, která v případě ohrožení odveze královnu do bezpečí. Každý taky ví, že tajné služby mají v centru Londýna skrytou síť tunelů a bunkrů. Tyto pověry vznikly nejspíše za 2. světové války, kdy se stanice metra a tunely využívaly jako kryty, rozestavěné linky obsadily továrny na výrobu zbraní a Churchillova vláda zasedala v bunkru ve zrušené stanici Down Street. Londýn v tom ostatně není sám: podobné legendy o Metru-2, vojenských a vládních tunelech pod existujícím metrem, kolují i v Moskvě.

Není pochyb, že vládní podzemní infrastruktura pro případ ohrožení Whitehallu existuje, zcela jistě ale neobsahuje dvaatřicetipatrový podzemní „mrakodrap“, který podle pověr existuje pod Tottenham Court Road. Pod současnou Oxford Street se má zase nacházet viktoriánská verze téže ulice, perfektně zachovalá včetně vývěsních štítů.

Mrtvola v metru

Poměrně děsivá je legenda o mrtvole v metru. Nic netušící cestující jede v noci v poloprázdném vagónu, když tu přistoupí tři lidé: dva muži, kteří mezi sebou mají bledou ženu. Cestující je následně varována spolupasažérem, aby rychle vystoupila. Venku se dozví, že žena byla mrtvá: měla v týle vražené nůžky. Původ sahá možná až do roku 1897, k povídkám Johna Oxenhama. Série v podobě novinových článků byla tak autentická, že si železniční společnost ze strachu před poklesem pasažérů stěžovala u šéfredaktora, kterým v té době nebyl nikdo jiný než spisovatel Jerome K. Jerome.

Napsala @bookshirecat.